Vopěnka přistupuje k psaní poezie jako k nejvyššímu slovesnému tvaru a jako k daru inspirace, který nelze vysedět u stolu. Píše proto poezii sice soustavně, ale jen ve vzácných chvílích osvícení, které přicházejí dvakrát až pětkrát za rok. Vybranou báseň vždy rozesílá před Vánoci přátelům. Jedna z básní této sbírky se ihned dostala do výběru nejlepších českých básní za daný rok.
Recenze
„Často se říkává, že moderní poezie je – na rozdíl od poezie psané v minulosti – natolik uzavřená sama v sobě, že pomalu ztrácí běžné čtenáře a stává se četbou hrstky zasvěcenců, nakonec často jen básníků samých. Jen stěží bychom hledali výraznější protipól zmíněného typu poezie, než jakým jsou přítomné verše Martina Vopěnky: zcela srozumitelné, sdělné, působící klidným rytmem a prosté – právě to je jejich největší hodnota, protože dosáhnout podobné prostoty je často to vůbec nejobtížnější, vzpomeňme jen na pozdní tvorbu Seifertovu.“
Jan Šulc, knižní redaktor a editor
Bibliografické údaje
Nakladatelství:
- Česko: Práh, 2016
- Francie: Société des Écrivains, 2019
Počet stran: 64
Příklady básní:
Beránci boží
Třeba si najednou
vzpomenu
na plachou holku,
která si přišla vyměnit
roztrženého
papírového draka.
Vzpomenu si
na její nevinnost a smutek
a je mi jí líto
i po dvaceti osmi letech.
V malém krámku
prodávali dobří lidé
velké draky.
Vyměnili jí
toho jejího,
a prodávající řekl,
že z natrženého draka
by nebyla ta správná radost.
Ale mně přesto
i po dvaceti osmi letech
krvácí srdce
z dávného neštěstí
úplně neznámé holky
křehké jak papír.
Anebo pomyslím
na drobný dárek,
který jsem dostal
od svého syna –
nesmyslnou bustu
římského císaře,
a v ní
tolik dobrého úmyslu,
že si s ním vystačím
dodnes.
Pochopitelně,
neřekl jsem tehdy,
jakou hloupost mi koupil,
spíš jsem se zatvářil,
že nic jiného
než bustu císaře
bych ani nechtěl.
Anebo uslyším
nářek chlapečka,
který svůj dárek
cestou z obchodu
ztratil.
Vybaví se mi
vulgární otec
spílající synovi
v tramvaji
za pokaženou přihrávku
na fotbale,
přičemž na oplátku
k němu zamířil kajícný,
zamilovaný pohled.
I já sám sobě
se vybavím,
když jsem na Islandu
nespravedlivě vynadal
své první ženě.
Byla tak bezbranná
ve své lásce.
Chtěl bych je utěšit
úplně všechny:
přiložit dlaně
k hlavám jich nevinných
a čekat na záblesk
bezelstných úmyslů,
které svět navždy
mění.
Beránci boží
z mé zjitřené paměti.
Skutečnější než Ježíš.
Břevnov 26. 10.,
Josefův důl 28. 10. 2020
martinvopenka.com 