Moje cesta do ztracena

Román přeložen do 5 cizých jazyků a po 19 letech opět vydán v češtině.

Kniha vypráví příběh táty a syna, kteří se spolu po smrti matky vypraví na prázdninovou cestu. Putují od města k městu, ze země do země. Příběh putování se postupně mění v hledání smyslu, lásky a pevného bodu v současném světě.

Ocenění

Výroční cena nakladatelství Mladá fronta

Recenze

„Jeden z nejkrásnějších českých románů. Snažil jsem se ho číst velmi pomalu, protože mi bylo líto ho rychle dočíst. Naopak, překladatelka do polštiny jej přečetla okamžitě – přes noc. Měli by si jej přečíst ti, kdo mají dítě, a ti, kteří dítě nemají, by si jej měli přečíst o to víc.“

Mariusz Szczygieł, polský reportér a spisovatel

„Moje cesta do ztracena je velmi emotivní literatura. Navíc taková, která dokáže nejen čtenáře nadchnout svým obsahem, ale i udržet ho v napětí až do konce. Už dávno jsem žádnému hlavnímu hrdinovi nefandil tak jako Davidovi. Je to i mnohorozměrný příběh o cestě. Vedle zmíněné cesty sama do sebe a cesty k nalezení skutečného otcovství. […] Nikdo ať si nemyslí, že je to jen dojímavá a povrchní historka. Je to román sentimentalitě zcela vzdálený. Je realistický, až to bolí. Do značné míry je to i román psychologický a existenciální. Čtenář doslova „vězí“ v Davidově hlavě, sledem monologů poznáváme jeho vzpomínky, váhání, problémy i nejskrytější myšlenky.“

Mikołaj Marszycki, novinář

„Začíná to totiž krutou ztrátou, smrtí a pohřbem – manželky a matky. Pokračuje to mezičasem, ohledáváním nové vztahové konstelace, neúplné, tragicky pochroumané rodiny. Cesta se rychle stává cílem; otec se synem opouštějí staré pozice, aniž by měli jakoukoli hmatatelnou představu o těch nových. Takže je čeká výchovné drama, vývojový příběh, který postupně ztrácí rozumový rámec, až nakonec vrcholí v odrazu té první smrti, v neskutečně-skutečné, snově-reálné situaci, která má pro otce sílu základní obrody – co víc, znovuzrození. […] Vopěnka napsal silnou, pravdivou knihu. Pravdivou v tom, že navzdory lásce projektované různými směry (jak ke svému potomkovi, tak k případné partnerce) jeho vypravěč-hrdina naplno poznává, že na světě je vždycky především sám. Že sám taky nese za všecko odpovědnost: za své vzlety i pády. A že teprve potom, co svou samotu přijme, teprve poté, co vychová a naučí se milovat sám sebe – „propotí se peklem ztracení“. […] Ta kniha je vlastně nenásilně terapeutická: ukazuje realitu a probouzí aktivitu. Ukazuje, že na rubu ztrácení může být nalézání. Jde jenom o úhel pohledu.““

Radim Kopáč, literární kritik