Martin Vopěnka: Moje cesta do ztracena. Putování s Benjaminem
Ikar, Praha 2024, 344 strany
Titul i podtitul Vopěnkova staronového románu mají nejenom skvělý rytmus, ale hlavně mluví. Každým svým slovem. Základem je „putování“, „cesta“; po ní jdou otec-vypravěč a jeho syn; a v tom „ztracenu“ se pak zrcadlí jejich výchozí pozice, bod, který celé vyprávění spouští. Začíná to totiž krutou ztrátou, smrtí a pohřbem – manželky a matky. Pokračuje to mezičasem, ohledáváním nové vztahové konstelace, neúplné, tragicky pochroumané rodiny. Cesta se rychle stává cílem; otec se synem opouštějí staré pozice, aniž by měli jakoukoli hmatatelnou představu o těch nových. Takže je čeká výchovné drama, vývojový příběh, který postupně ztrácí rozumový rámec, až nakonec vrcholí v odrazu té první smrti, v neskutečně-skutečné, snově-reálné situaci, která má pro otce sílu základní obrody – co víc, znovuzrození. Navíc příhodně v čase největšího křesťanského svátku roku.
Vopěnkův román vyšel poprvé v roce 2005. To je devatenáct let, skoro jedna generace. Od té doby se dočkal překladů do němčiny, italštiny, rumunštiny a polštiny. Je to podobná, skoro stejná cesta napříč jazyky, jakou se vydávají otec se synem ve fikčním světě románu: Šumava – Rakousko – Itálie – Řecko – Bulharsko – Rumunsko. Od civilizace k divočině. Nejdřív hory, pak širé moře, a nakonec znovu hory. I tyhle dva body nacházejí v textu zrcadlení: jak špice hory proti nebi, tak zvlněná hladina mají jasnou sexuální symboliku. Věděli to romantici před dvěma staletími, ví to novodobý romantik Vopěnka, respektive jeho vypravěč. Jeho osobnostní profil v románu je totiž vrstevnatý, s jasně oddělenými složkami pudovosti, prudké, skoro až nezvladatelné sexuality – a rozumovosti, kterou drží většinu z toho půlročního putování v mezích, na uzdě, pod základní kontrolou. A protože prvním slovem v tom mluvícím názvu je „moje“, je to hlavně otcova cesta. Živý syn i mrtvá manželka mají druhou řadu. Mají roli doprovodu-připomínky: on toho, co bude (nebo může být), ona toho, co bylo (nebo mohlo být).
Cesta je totiž pro otce útěk před sebou samým, před hrůzou z prázdnoty. Před nicotou všednodenní prózy. Nesnáší nehybnost, klid, potřebuje akci, pohyb. Čili odpoutat vlastní pozornost, zabavit se. Syn je trochu zástupný; otec mu sice věnuje lásku a péči, ale některé vyhrocené situace nezvládá a jasně deklaruje, že v tu chvíli jde hlavně o něj – o jeho cestu, do jeho vlastního ztracena, že putuje sám se sebou. Přehnaná starost o syna, obavy o jeho život nejsou ničím jiným než obavami a starostmi o sebe, svůj život. Otec je frustrovaný, úzkostný typ, rozeklaný přesně podle romantického modelu Máchova nebo Byronova. Útěkář, lovec extrémních situací. Proto všecko to přemítání o bohu, smyslu, dočasnosti a věčnosti. Jeho stále zběsilejší pohyb pak nemůže skončit jinak než kolapsem, mnohadenním pobytem na hraně života a smrti, jedinečnou zkušeností s možnostmi, ale i mezemi vlastní existence.
Vopěnka napsal silnou, pravdivou knihu. Pravdivou v tom, že navzdory lásce projektované různými směry (jak ke svému potomkovi, tak k případné partnerce) jeho vypravěč-hrdina naplno poznává, že na světě je vždycky především sám. Že sám taky nese za všecko odpovědnost: za své vzlety i pády. A že teprve potom, co svou samotu přijme, teprve poté, co vychová a naučí se milovat sám sebe – „propotí se peklem ztracení“. Silný je ten román v důrazu na přírodní kulisy, na monumentalitu, divočinu hor i útěšnou nekonečnost oceánu. Pokud se vypravěči-otci někde na okamžik zjevil bůh, pak zřejmě tady – aby předvedl ten nepoměr mezi sebou a člověkem. Ta kniha je vlastně nenásilně terapeutická: ukazuje realitu a probouzí aktivitu. Ukazuje, že na rubu ztrácení může být nalézání. Jde jenom o úhel pohledu.
Radim Kopáč
martinvopenka.com 