Spící spravedlnost

Druhý díl trilogie Spící město

V románovém příběhu Spící spravedlnost se rodiče na celém světě probouzí z mnohatýdenního záhadného spánku. Svět se mezitím od základu změnil. Svět, ve kterém zůstali vzhůru jen bezdětní dospělí, mládež a děti byl nebezpečný a nepřátelský. Příležitosti se chopily zločinecké bandy i nepoctiví jednotlivci. K nejohavnějším zločinům, které tyto bandy páchaly, patřil i obchod s dětmi. Čtyři sourozenci, dětští hrdinové románové trilogie, tohle všechno přežili díky vzájemné lásce, podpoře a díky neochvějné víře v dobro. Nyní se tedy spící rodiče probudili, ale kupodivu jen ti, jejichž děti jsou v pořádku. Ti, jejichž děti mezitím zmizely, dál spí. Probuzení rodiče ovšem nemají tu zkušenost, kterou udělaly jejich děti. Ano, děti mají nyní více zkušeností než jejich rodiče a větší odpovědnost za svět, ve kterém žijí. Zatímco rodiče se ke zločinům spáchaným v době jejich spánku už nechtějí vracet, děti prosazují spravedlnost. Každý zločin přece musí být spravedlivě potrestán. A tak nezbývá, než aby se děti na vlastní pěst pustily do nebezpečného pátrání. Podaří se dětem spící spravedlnost probudit?

Recenze

„Pokračování Spícího města děsí, ale ne bez účelu. Martin Vopěnka napsal druhý díl fantasy pro dospívající, v níž chybí mimozemšťané i upíři. Zlo, proti kterému musí děti bojovat, totiž mají na svědomí lidé. (…) Už u první části bylo jasné, že autor bude svým příběhem děti děsit. Mladší než dvanáctiletí by jej číst neměli, pokud nemají železné nervy. Nejde tady však zdaleka o to, zda jsou čtenáři odkojení vlkodlaky, upíry, zombíky či jinými příšerami žánru fantasy. Tohle zlo je mnohem horší, lidské. A tak hmatatelné a skutečné, že se místy houpe žaludek i dospělým čtenářům. Děs, který Vopěnkův postapokalyptický svět vyvolává, má však hluboký smysl. Jak můžeme děti milovat, když jim nevěříme a jejich pocity zlehčujeme? Jak moc je odbýváme a ovládáme? Může být rodič sobecký? Do jaké míry? A co dělat, když selžou dospělí, kterým věříme, ať už rodiče nebo instituce, třeba v podobě policie nebo vlády? Vopěnka nemilosrdně pokračuje se situacemi, které vyvolávají ještě těžší otázky týkající se společnosti a zločinu. A logicky také otázky po Bohu a jeho záměru s tímto světem. Knize nechybí akce a kadence zvratů, moralita se nekoná, na to je sled událostí příliš naléhavý.“

Klára Kubíčková, MFDNES 4.9.201

Za pozornost stojí i zdařilé psychologické vykreslení jednotlivých postav, což z knihy činí čtivou publikaci, s níž se vnímatel snadno identifikuje. Martin Vopěnka adresoval dospívajícím čtenářům toužícím po dobrodružství romány prostoupené zajímavou zápletkou, etickými kódy i filozofickým poselstvím.

Hana Lavičková, iLiteratura.cz